čtvrtek 12. července 2012

Zločin a trest



   Děkuji Aries za zapůjčení postavy, která se stala Liiným manželem. Inspirací k této povídce byl právě příběh tohoto muže a také některé komentáře v diskuzích webu Módní peklo.cz.   


Toho dne neměla Lia v úmyslu jít ven. V poslední době opouštěla domov čím dál tím méně a děsila se dne, kdy její starší dcera bude muset začít chodit do školky. Pak se budou muset vydávat do ulic každý den. Zatím ale všechny tři žily docela pokojně, skryty za dveřmi bytu, a nepouštěly se nikam než na povinné nákupy.
 Jenomže Amélie prokašlala celou noc a teď se její oči leskly horečkou. Lia prohledala skříňku s léky, nedoplněnou už nejméně rok, a usoudila, že se bude muset vypravit do lékárny. Zadoufala, že se dceřino onemocnění příliš nepodepíše na rodinném rozpočtu; žily z dávek pro osamělé rodiče, když se ale odečetla částka, kterou Lia podle zákona musela utratit na oblečení a doplňky pro sebe a pro dcery, příliš toho nezbylo. 
 Usadila holčičky před obrazovkou, pustila jim pohádku a shodila ze sebe dlouhé triko i vytahané legíny. Domácí oblečení ji naplňovalo příjemným pocitem volnosti a vzpoury, věděla však, že se těch věcí bude muset zbavit. V poslední době se často mluvilo o tom, že hlídky začnou provádět kontroly v domácnostech.
 „I za dveřmi svých domovů musí muži a ženy dokázat, že nerezignovali,“ hřímala předsedkyně vlády. „Že si sami sebe váží, že dokážou ukázat své sebevědomí! Nevkus, šeď, omšelost a nuda nemají místo ani v ulicích našich měst a vesnic, ani v domech, které v těch ulicích stojí!“
 Lie se při vzpomínce na včerejší zprávy stáhlo hrdlo a úzkostným pohledem přejela poněkud omšelé zařízení bytu. Budou se hlídky zajímat jen o lidi, nebo i o interiéry jejich domovů? Má vůbec šanci obstát? Neměla by si půjčit peníze – další peníze, protože dluhy už měla – a provést alespoň nějaké úpravy? 
 Amélie se znova rozkašlala, dusivým, suchým kašlem, a Lia začala spěchat. Zkoumavě přičichla ke svému podpaží – osprchovala se hned po probuzení, ale nové perspirační detektory dokázaly odhalit i sebemenší známku nepřípustného pocení. Vklouzla pod sprchu znova, důkladně se vydrhla a použila deodorant. Zkontrolovala hladkost lýtek a vyndala z komody luxusní krajkovou podprsenku a kalhotky. Tyhle kousky nosila jen na ven – nebylo tajemstvím, že když dojde k nehodě a člověk se dostane do nemocnice, pravděpodobnost přežití je přímo úměrná kvalitě jeho spodního prádla. 
  Basic černé tričko, obyčejné, z háemka. V centru by bylo přinejmenším přestupkem, ale na předměstí projde. Rozevlátá tyrkysová sukně po kolena, stejně zbarvené sako do pasu. První pár punčoch se jí roztrhl v ruce. Vztekle zaklela a vytáhla další. Kolik utratí při příštím povinném nákupu? Černé lodičky stály připraveny v předsíni. Kriticky si prohlédla své polodlouhé světlé vlasy. Už si je nestačí umýt, bude je muset zaplést do copu. Prsty se jí roztřásly, když z pokoje uslyšela další záchvat křečovitého kašle a pak tiché, vyčerpané fňukání. Ráda by Amélii přitiskla k sobě a utěšila, jenže na to nezbýval čas.
  Make up, stíny, linky, řasenka. Málem si vypíchla oko, jak se jí chvěly ruce. Rtěnka vypadla z neobratných prstů, a když se pro ni Lia shýbala, otiskla na bílé dlaždice koupelny rudou skvrnu jako varovné krvavé znamení. Měla pocit, že se začne dusit. Zhluboka se nadechla a pohlédla na tvář v zrcadle, která jí oplácela vyděšený pohled. Kdyby neměla antiperspirant, stékal by jí po zádech ledový pot. Vypadáš dobře, přesvědčovala se. Schopně. Sebevědomě. 
  Pohladila holčičky po kučeravých vláskách, nařídila Emě, ať dá na Amélii pozor, stáhla z věšáku kabelku a naposledy se zkontrolovala ve velkém zrcadle. Nic nepatřičného. Za malou chvíli bude zase zpátky. Není čeho se bát. Kdy se vlastně její občasný neklid změnil na ochromující panický strach, tak běžný, že si ho přestala všímat? A je nějaká naděje, že se to změní? Občas ji napadlo, zda by byl život snažší, kdyby se její muž tak úplně nevytratil z jejich života – a jak tušila, ze života vůbec. Pravděpodobně ne. Když před čtyřmi lety došlo k oné události, která ho připravila o práci, o zbytek sebevědomí a o chuť k životu, nebyly ještě podmínky ani zdaleka tak tvrdé jako teď. Přesto náhle nebyl víc než prašivá ovce. I když právě ten skutek, kterého se dopustil, před nějakým časem přestal být zločinem. To ale nehrálo roli. Lia si byla jistá, že by Dana dostali tak jako tak. Příliš dobrý pro tento svět, pomyslela si. Cítil, že jako společenský vyděděnec je pro ně přítěží. Šeptala mu každou noc, že tomu tak není, ale nedokázala ho přesvědčit. Jeho dopis na rozloučenou obsahoval jen jedinou větu. Bude to tak lepší
  Lia v hlubokém zamyšlení vklouzla do bot a vyšla z bytu. Na chodbě málem zakopla o odpadkový koš, který si na její rohožku odložila sousedka, aby mohla odemknout vedlejší dveře. Lia ji plaše pozdravila, ale vysoká žena v širokých lněných kalhotách a pestrobarevné hedvábné košili odpověděla jen strohým pokývnutím. Téhle sousedky se Lia bála. Dřív bydlel ve vedlejším bytě starší pár, rodiče sousedčina manžela, milí a přátelští lidé, kteří měli rádi své knihy, hudbu a klid. Ke své smůle měli klid rádi až příliš.
  „Vy jste snad už všechno vzdali,“ slýchávala Lia otevřenými okny sousedčin ječivý hlas, podbarvovaný souhlasným huhláním jejího muže jako tón trubky basou. „Vám je úplně jedno, jak vypadáte! A že děláte ostudu celé rodině, to vám nevadí? Jen se na sebe podívejte!“ 
  Rozpačité omluvy a vysvětlování k Lie do bytu nepronikly. Starý pán se však nevzdal svých manšestráků ani flanelových košil a jeho žena dál nosila pohodlné džíny a obnošené tenisky. Jednoho dne přijeli mladí v doprovodu módní hlídky a pak už Lia své oblíbené sousedy nikdy nepotkala. 
   Obešla koš i jeho majitelku, která ji přejela podezíravým pohledem. Rychle prošla chodbou, snažíc se setřást neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Co by se mohlo stát? Na ulici svítilo slunce a lidé procházeli kolem obchodů, vstupovali dovnitř a vycházeli ven, v rukou elegantní lesklé tašky se jmény známých značek a návrhářů, na tvářích povznesené, chladné poloúsměvy. Skrývala se za elegantními oděvy stejně nervózně bušící srdce, jako bylo to její, a za nalíčenými obličeji stejný děs? Někdy si tím byla jistá, ale většinou si připadala jako pověstné ošklivé káčátko mezi labutěmi.
   Zařadila se do proudu chodců a přizpůsobila svůj výraz ostatním. V davu se cítila o něco bezpečnější. Koutkem oka zachytila postavu mladého muže, očividně čerstvého přírůstku z nějaké odlehlé venkovské oblasti, který zatoužil po čerstvém vzduchu a opustil příbytek obětavých městských příbuzných, aniž by měl tušení, jakému nebezpečí se vystavuje. Se směsicí soucitu a odporu si ho rychle prohlédla. Zašlé bílé tričko s jakýmsi nápisem, zastrčené do kostkovaných kraťasů, neforemná šusťáková bunda, na zádech nezbytný batůžek. V noci a brzo ráno, když byly ulice prázdné, směly hlídky podobné typy po obligátním fotografování rovnou střílet. Ve dne je ovšem jen zatýkaly. Popravy se odehrávaly diskrétně, v skrytu. 
  Lia sjela pohledem k mladíkovým nohám a s bodnutím u srdce zaregistrovala shrnuté ponožky v zaprášených sandálech. 
   Pak se její oči zastavily na vlastních botách a dech se jí zadrhl v krku. Její lodičky zůstaly stát v předsíni před zrcadlem. V roztržitosti si obula květované plátěnky, ve kterých kdysi chodívala s dcerkami na hřiště. Zcela vhodné pro takový účel. Naprosto neladící s tím, co měla na sobě teď.
   V uších jí hučelo a nohy jako by se jí přilepily k zemi. Chtěla utéct, vrátit se domů a zamknout za sebou dveře, ale nemohla udělat ani sebemenší pohyb. Najednou jí došlo, co byla ta podivná věc, která ji zneklidňovala od chvíle, kdy vyšla z bytu. Postrádala uspokojivý zvuk rytmického klapání vysokých podpatků. Ono rychlé staccato, podobné tomu, jaké nyní vydávaly čtyři páry střevíčků přicházející módní hlídky. 
   Zoufale se rozhlédla kolem sebe, v naději, že se pozornost vysokých žen s ostrýma očima zaměří na nemožně oblečeného mladíka. Ten však mezitím někam zmizel. Ženy z hlídky ji obstoupily a Lia se roztřásla náhlým chladem.
   Vyměnily si jen několik vět. Přečin byl zcela jasný a pokusy o vysvětlování zbytečné. Když začala fotografka hlídky pořizovat usvědčující dokumentaci, Lia zahanbeně zavřela oči. Zbytečně. Její snímky budou zveřejněny na všech obvyklých místech coby odstrašující příklad, na žádném však nebude její tvář zřetelná. Nikdo její obličej neuvidí. Už nikdy.
   Zkusila si představit svou hlavu v masce a tělo v nepohodlné, ale dokonale padnoucí uniformě trestaneckého tábora. Nepodařilo se jí to. Velitelka hlídky, starší žena v oslnivé kombinaci temně šedé a šarlatové, si všimla Liiny smrtelné bledosti a do hlasu se jí vloudila trocha soucitu. 
   „Nepůjde ti o život, děvče. Je na tobě vidět, že ses přece jen trochu snažila.“
   „Mám děti,“ hlesla Lia.
    Náznak sympatie se rázem vytratil.
   „Od matky bych čekala víc zodpovědnosti,“ pronesla velitelka studeně, zatímco vytahovala z elegantní kabelky ještě elegantnější mobil. „Adresu a číslo bytu!“ 
   Když Liu nakládali do dodávky bez postranních oken, pocítila absurdní úlevu. Už se nemusela bát. Zlo přišlo a dostalo, co chtělo. Než se její mysl propadla do tmy, představila si Amélii a Emu na pohovce před televizí. Víckrát svoje holčičky nespatří. S ulehčením si vzpomněla, jakou péči věnovala to ráno jejich oblékání. Vkusné kostkované šatičky, krajkové ponožky v malých balerínkách. Odvezou je v tom, co mají na sobě. Nestrachovala se o ně: vypadaly dobře a v sirotčinci se jim jistě dostane laskavého přijetí.

25 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Děsivě orwellovské, ale teda naprosto vážně, jsem z toho úplně vynervovaná.
Aries

kopapaka řekl(a)...

DĚSIVÉ...
Ale ten děs je tak reálný, včetně té "absurdní" úlevy nakonec...
Teď dumám, jak tě pochválit, protože napsat: Nádhera by k téhle povídce absolutně nesedělo...

Jen tak dál. Je mi trochu líto, že je to jen jednorázovka.
Pěkně jsem si početl.

Rya řekl(a)...

Děkuji! Děs byl účelem. Tohle musí být jednorázovka - nic delšího bych na to téma psát nechtěla. Teď je zase čas na něco milého a úsměvného;) ....(hmm, ale nic mě nenapadá...)

Anonymní řekl(a)...

Orwellka v šatečkách. Už se těším na to milé a úsměvné...ale když ty se v tomhle tak pěkně a úspěšně vyžíváš.Misa

Keneu řekl(a)...

brr...
tak sugestivní a... mám pocit, že to číhá za rohem
*tleská*

Rya řekl(a)...

-neumí hvězdičku- děkuje a klaní se - pořád neumí hvězdičku- :-)

Anonymní řekl(a)...

No tedy...mám husí kůži. Jinak ale úžasná povídka. Nic delšího v tomhle duchu bych ale číst nechtěla;-) LuSi

Rya řekl(a)...

Taky nic delšího v tomhle duchu psát nemíním. Móda není tak úplně moje téma, však víš ;)

Anonymní řekl(a)...

Výborně napsáno.:)

Anonymní řekl(a)...

A já mám dneska džíny! A děsnou chuť poslat na to odkaz do diskuse na MP.
Moc dobrej nápad a moc dobrý zpracování. Vážně je to děsivý.

Rya řekl(a)...

Jo, a poslalas to tam? Taky jsem měla podobnou kacířskou myšlenku ;) Džíny, no ne! Teď jsem byla dva týdny v hnízdě, kde jsou džíny svátečním oblečením. Velmi osvěžující!

ave řekl(a)...

Já jsem neodolala a poslala to tam, doufám, že se na mě kvůli tomu nebudeš zlobit :o)

Rya řekl(a)...

Nebudu.Ale až jednou zmizím beze stopy - budete vědět, že mě našly (postarejte se pak o psa a o kocoura, prosím).

Anonymní řekl(a)...

Neboj, kdyby něco, budeme tě bránit zuby nehty a všechny nepřátele umlátíme batohama. Aries

ave řekl(a)...

Nejsem si jistá, jestli by u nás kocour se psem netrpěli hlady, ale uděláme, co je v našich silách ;o)
A batoh sice víceméně nemám, ale můžu nepřátele ostřelovat svou sbírkou bot! ;o)

Anonymní řekl(a)...

Moc dobré, díky!

Anonymní řekl(a)...

Skvělé. Určitě se vrátím, abych si přečetla i ostatní povídky. Sociální sci-fi mě baví, taky se občas pokouším cosi napsat. Ale musím sebekriticky uznat, že tohle je lepší. Ještě mi pořád mi běhá mráz po zádech. Jdu se osprchovat. :-)

Jitka řekl(a)...

Výborné!!! Máte skvělý styl a smysl pro psychologii postav. Určitě se sem ještě vrátím počíst.

Rya řekl(a)...

Děkuji moc za všechna milá slova! Jitce: a já budu chodit okukovat ty krásné věcičky na vašem blogu, sama mám obě ruce levé, ale ráda se dívám, co dokážou ty šikovné.

Anonymní řekl(a)...

Krásná povídka, napínavá, běhal mi z ní taktéž mráz po zádech. Všechno jsem si to byla schopna dokonale podle popisu představit, oceňuji Váš vypravěčský talent. Vyprávění nabírá nový rozměr v případě, že člověk nahlédl do diskuze na Módní peklo.cz. Způsob, jakým tam spolu lidé komunikují a jak se hodnotí, mě dokázal celkem rychle dokonale odradit. Přeji spoustu dalších povedených povídek.

Danae řekl(a)...

Přidávám se svůj opožděý aplaus! Lepší pozdě než nikdy!

Sinigaidd řekl(a)...

Přiznávám, že jsem to tu našla přes Módní peklo. A jsem uchvácena, je to děsivé zcela dokonalým způsobem. Kdybych neměla tak ráda 1984, řekla bych Orwell hadr, takhle jen uctivě smekám :) (Jak o tom tak přemýšlím, možná mi to víc asociuje Brave new world, ale na kvalitě to nic nemění.)

Rya řekl(a)...

Díky moc! A jsem ráda i za Brave new world, protože ten překladový titul Konec civilizace taky nemusím ;)

Anonymní řekl(a)...

Zo zásady na internet neprispievam, ale teraz musím komentovať: parádny nápad a perfektné spracovanie. Vážne sa Ti to podarilo!

Unknown řekl(a)...

Našla som tento článok vďaka modnemu peklu a ako dobre som si počítala, ďakujem, chcem viac :D