5. Vlčí stráž

   Pán z Trnky postavil pohár na stůl tak prudce, až dubové dřevo zadunělo. Oba muži se na něj překvapeně podívali.

   Přeli se už dobrou hodinu, zatímco on mlčel a naslouchal. Jeho práce bude vynést rozsudek. Hněv, který v něm kypěl, se rodil z nerozhodnosti.

   Vrchní lovčí mluvil střízlivě a věcně, hlas klidný, slova podepřená zkušeností a rozumem. Šelmy, když už je nelze zcela vyhubit, ať mají své místo na hřebenech kopců a doupata v nepřístupných skalách. Nechat je beztrestně chodit až k pastvinám, sečeným loukám, obdělávaným polím a lidským obydlím je nebezpečná nedbalost. Kam přijde jedna, brzo se stáhnou další. Když mu pán dovolí opovážlivého šedivce zabít, obejde s jeho kůží na holi hranice panství a ostatní vlci se už blíž neodváží.

   Druhý muž byl rovněž rozvážný a střízlivý, jak se na správce panství sluší. Teď však měl oči zastřené okouzlením a příběhy, které vyprávěl, zněly jako pohádky.

   A víc než pohádky to nejsou, chmuřil se pán z Trnky, ale ještě váhal.

   Nehybné hromádky bílé vlny, kropenaté krví, rozeseté na zeleni trávy. Zoufalí pastýři z pastvin v podhoří, kteří se chystali pomstít rozsápaná jehňata a ochránit živá, ozbrojeni pouze klacky a holemi. Obrovský medvěd, výhružně vztyčený na zadních, kňučení psů a výkřiky, když se z kopců jako šedý stín přihnal vlk s vyceněnými tesáky a přinutil medvěda k útěku až na kraj skály, odkud se zuřivé zvíře zřítilo na kameny v údolí.

   Sběračky bylin, v rukou košíky se svazky bahniček a trojlisté vachty, chyceny soumrakem mezi světélky bludiček. Klopýtaly na třesoucích se nohách a vzlykaly strachy, přesto následovaly šedého vlka, který je provedl močálem až na pevnou zem.

  Dva dřevorubci s modřinami a oděrkami na pažích, protože se pokusili bránit a zvedli své sekery, když jim vlk zastoupil cestu. Hnal je pak před sebou úzkou kamenitou stezkou až k padlému stromu, pod kterým našli ležet svého druha s přeraženou nohou.

    A naposledy klouček, ztracený v kopcích.

   „To dítě je tady?“ zabručel pán z Trnky.

   „Otec ho přivedl, jak sis přál, pane Vojtěchu,“ přikývl správce a došel pro chlapce.

    Klučinovi nemohlo být víc než šest. Děcko z chalupy v podhůří, jasné oči zvědavě svítily ve vymydlené tváři, ruce a kolena už si stačil ušmudlat.

   „Povídej,“ vyzval ho pán z Trnky. „A pamatuj, že jestli budeš lhát, nechám tě zavřít do šatlavy o chlebu a vodě!“

   „Já nelžu!“ odpověděl chlapec s rozhořčením, které vyloudilo na strohé tváři pana Vojtěcha letmý úsměv. Měl větší důvěru ve vyprávění dítěte než v historky, kterými se častují dospělí. 

   „To je dobře,“ řekl vážně. „Protože tvoje slova buď zachovají život, nebo přinesou smrt.“     

    Chlapec slavnostně přikývl a spustil.

    Jmenoval se Kryštof, žil s rodiči a půl tuctem bratří a sester v poslední chalupě pod kopci. Toho podvečera ho poslali na šišky do lesa za chalupou. Naplnil košík, nechal ho pod keřem a pustil se strání vzhůru, chvíli sledoval rezavou veverku, pak srnčí stopy, a než se nadál, mezi stromy padlo šero a kolem neviděl nic než kmeny smrků. Věděl, že stačí běžet dolů z kopce a dostane se zase k políčkům a chalupám. Ale když uslyšel hrom a skřípění větví, ve kterých vysoko nad ním zabouřil vítr, srdce mu začalo splašeně poskakovat. Bouře v lesích bývaly zlé.

   Rozeběhl se po jehličí. Náhle měl však po svém boku hbitý stín, pak se ozvalo zavrčení a vzápětí ucítil těžké tlapy na svých ramenou. Uklouzl a upadl, další zahřmění ho ohlušilo, blesk na okamžik ozářil les a on nad sebou uviděl velikého vlka s vyceněnými tesáky. Oslnivé světlo vystřídala neproniknutelná tma. Vlčí zuby stiskly jeho paži a vytáhly ho na nohy. Strach byl horší než bolest. Vlk mu nedovolil pustit se ze svahu dolů, vrčením a chňapáním ho popoháněl vzhůru, ke skále v lese. Studeným čenichem šťouchl Kryštofa do zad, postrčil ho do malé jeskyně a vklouzl za ním právě ve chvíli, kdy se pár metrů od nich se zapraštěním zřítil první strom.

   Bouře zuřila celé hodiny, kosila les jako žnec obilí, proměňovala stromy na hromady třísek a potokům vymílala nová koryta. Kryštof vzlykal s obličejem ukrytým v husté vlčí srsti, dokud se hřmění nezačalo vzdalovat. Pak vyčerpaně usnul, přitisknutý k vlčímu boku. Ráno bylo tiché a vlhké, ptáci přelétávali z jednoho rozeklaného pahýlu na druhý v nesmělých paprscích slunce prozařujícího řídkou mlhu. Dítě a šelma sestupovaly rozbahněným svahem, vlk hledal Kryštofovi cestu mezi kmeny. Když se pod nimi ozvaly lidské hlasy, které s úzkostí i nadějí volaly Kryštofovo jméno, vlk se zastavil.  Chlapec se k němu otočil, náhle neochotný se rozloučit. Studený čenich se dotkl Kryštofova čela a pak mu zavrčení a štulec do zad určily směr k ustaraným pátračům v poničeném lese. Když se po pár metrech ohlédl, šedý vlk byl pryč.

   Kryštof dovyprávěl. Pan Vojtěch pokýval hlavou, do jedné dětské ruky vtiskl stříbrnou minci, do druhé koláč z mísy na stole a přísně Kryštofovi nakázal, aby poslouchal rodiče a netoulal se po lesích sám. Chlapcovy oči se k němu zvedly, zářila z nich důvěra.

  „Nenecháte ho zabít, že ne?“

  „Neboj se.“ Pán z Trnky se přes Kryštofovu hlavu zadíval na svého lovčího. „Tvému vlku nikdo neublíží.“

   Rozhodnutí padlo. A přece ho v zátylku zamrazila obava, že pokud se mýlí, může cenou za jeho omyl být lidský život.

   Vrchní lovčí měl pravdu. Kam pronikne jedna šelma, brzy se objeví další. Když se dcera pana Vojtěcha vracela z královského města a kočáru do cesty se postavila banda lapků, otrhaných, ale dobře ozbrojených, nepřihnal se ze svahu dolů jen jeden vlk, ale celá smečka. Zaskočené lupiče hnali vlci mezi stromy a v kraji už je nikdo nikdy neviděl, živé ani mrtvé. Šedý vlk a bílá vlčice však doprovázeli kočár s pannou Terezou až na dohled panskému sídlu.

   Od těch dob je ve znaku pánů z Trnky kromě bíle kvetoucího keře také veliký šedý vlk.

 Další