pondělí 15. června 2015

Výhoda pochybného původu






VÝHODA POCHYBNÉHO PŮVODU



Když vám rodiče nebo učitelé řeknou, že to, co děláte, je blbost, můžete to vzít nebo nad tím mávnout rukou.
Když to říkáte sami sobě, jde do tuhýho.
A přesně to si teď říkám. Co nás to pro všechno na světě napadlo za kravinu! Filipův táta rozhodně nepotřeboval, abychom mu pomáhali s hledáním podezřelýho čaroděje, po kterým šla vyšehradská kriminálka. Zavřel by nás do sklepa a zahodit klíč, kdyby měl tušení, že nás něco takovýho napadne. A jestli z týhle kratochvíle vyvázneme se zdravou kůží, tak to nejspíš udělá. Aspoň do doby, než prázdniny skončí a my budeme zase víceméně bezpečně zpátky v Budči.
Jak rád bych tam teď byl! Nakonec bych byl rád i zamčenej ve sklepě. Prostě kdekoliv jinde, než na kraji útesu nad jezírkem v Prokopáku, obklopenej tmou a k smrti vyděšenej Filipovým vrčením, který se neúprosně přibližuje.


Začalo to nevinně, jak už to u našich společných průšvihů bejvá. Honza, Filipův táta, měl noční službu, několikátou v řadě. Po Praze se potuloval podvodník a lupič – teda jestli se chlápkovi, kterýmu dáte všechno, co máte, naprosto dobrovolně a ještě mu uctivě poděkujete, dá říkat lupič. Vyšehrad se ho snažil dostat. Policie taky, jenomže několik obyčejných kriminalistů už přišlo o auta, vysílačky a osobní věci. Filip tvrdil, že pár vyšehradskejch dopadlo stejně – ne teda že by měli auta nebo vysílačky, ale že je ten chlapík obral. Tomu se dalo jen těžko věřit a Filip sám uznal, že jsou to nejspíš jen povídačky. Jistý ovšem bylo, že tajemnej lupič je čaroděj.
Proč si myslíš, že to dělá?“ zeptal jsem se Filipa, když si to k nám přištrádoval s batohem i s dobrmanem Arnem, protože už měli dost osamělejch večerů doma.
Nejspíš ho to baví,“ řekl roztržitě a vytřásl ze spacáku několik pavouků, kteří se čile rozběhli po mém pokoji.
To je blbost.“
Vyšehrad si myslí, že prostě trénuje,“ prozradil mi. „Cvičí se na něco velkýho. A vůbec mu nevadí, že tím na sebe přitahuje pozornost. O ty věci, který ukradne, nemá žádnej zájem. Většinou se zase někde najdou.“
Jak to víš?“
Jak vím co?“
Co si myslí Vyšehrad?“
Protože poslouchám, když se táta baví s Dmýškem přes studnu.“
A jak víš, že upoutává pozornost schválně?“
Hodil po mně útrpnej pohled a já si uvědomil, že na to jsem mohl přijít sám.
Protože kdyby chtěl svý činy skrejvat, milý Watsone, tak těm lidem prostě smázne paměť. Manipulovat s myšlenkama umí skvěle, takže by to pro něj nebyl žádnej problém.“
Když se neskrejvá,“ uvažoval jsem nahlas, „tak ti okradení vědí, jak vypadá.“
Jo. Já to taky vím. Štíhlá střední postava, světlej oblek, hnědý vlasy, modrý oči, zdvořilý chování. Zvláštní znamení: kanárkově žlutej motýlek. Popisy se nachlup shodují. A taky vím, že se často vyskytuje v knihkupectví na Andělu.“
Nevěřícně jsem na Filipa zíral.
Když vyšehradští vědí, jak vypadá a kde bejvá, proč ho prostě nezatknou?“
To nevím.“
A jak to, že nevíš zrovna tohle?“
Protože táta zavřel dveře.“


Přes den jsme museli hlídat moji malou ségru, protože máma něco měla. Navečer jsme vyvenčili Arna a nechali ho doma, aby dělal mámě a ségře společnost. Pak jsme sjeli tramvají na Anděl. Od nás z Řep je to jenom čtvrthodinka.
Jenom se mrkneme, jak takovej zloduch vypadá,“ povídal jsem Filipovi.
Jasně.“
Naše úmysly jsou vždycky dobrý. Jenom se to občas... nějak pokazí, no.
V knihkupectví Neoluxor bejvá vždycky dost lidí, ale chlápka ve světlém obleku a žlutýho motýlku si nejde nevšimnout.
Je tady! Vidíš ho?“ strčil jsem do Filipa, ale hned jsem si uvědomil, že jsem se spletl. Kolem stojanu s kuchařkýma knihama se ochomýtaly samé ženské.
Tak nic, škoda.“
Co blbneš?“ nechápal Filip. „Jo, vidím ho. Musí to bejt on.“
V tu chvíli jsem si připadal jako dokonalej cvok. A nebylo to ten den naposledy.
Vzápětí se neznámej čaroděj zase vynořil. Zřejmě se schovával za stojanem. Oddychl jsem si a odtáhl Filipa před knihkupectví.
Není nutný, aby si všiml, jak na něj zíráme.“
Jenomže v tu chvíli vyšel čaroděj ven. Pod paží si vedl blonďatou dlouhovlásku a něco jí zaujatě vykládal. Prošel půl metru od nás a ani na nás nekoukl.
Jdeme,“ sykl Filip a pustil se za ním.
Ani mě nenapadlo protestovat.


Chlápek ve světlém obleku se nesnažil svoji oběť někam odtáhnout. Kdepak, bylo to přesně naopak. Ona za sebou vlekla jeho, přes křižovatku do ulice Na Bělidle, rovnou k nešikovně zaparkovanému volvu. Vtiskla mu do ruky klíčky. Pak se chvíli hrabala v kabelce, než našla peněženku. Tu mu podala taky, jenomže on jenom stál úsměvem se na ni díval. Uchichtla se, hodila peněženku zpátky a vrazila mu do ruky celou kabelku.
Děkuju,“ pípla. „Moc a moc vám děkuju.“
Já taky,“ řekl ten mizera.
Odemkl auto, otevřel dveře a pomohl jí nastoupit. Pak za ní hodil kabelku. „Jeďte rovnou domů,“ nařídil přísně.
Pozorovali jsme, jak odjíždí – čaroděj spokojeně a já s Filipem dost překvapeně.
Obrátil se k nám, pořád s tím klidným úsměvem. „Víte, ona není zdaleka tak zajímavá jako vy dva,“ prohlásil.
Stál jsem sotva metr od něho a Filip mi funěl za krk.
Jak se mu podařilo přilákat nás tak blízko?


Takže studenti z Budče a nejlepší kamarádi?“ změřil si nás výsměšným pohledem.
Proč mu o nás vykládáš?“ obořil jsem se na Filipa, ale ten jenom zavrtěl hlavou.
Malý, ale zuřivý,“ poznamenal čaroděj. „Achondroplazie, aha. No, to je zlý osud.“
Teď už jsem měl vážně vztek. Filip si pouštěl pusu na špacír, jako bychom besedovali po nědělním obědě, a já nevěděl, jak ho z toho dostat. Napadlo mě, že prostě zdrhnu a odněkud hodím hlášku Vyšehradu, jenomže jsem ho tam nemohl jen tak nechat. Když jsem na něj ze strany koukl, vyzařovaly jeho oči takovou bezmocnost, až ve mně zatrnulo.
Je strašně smutné, když se nejlepší přátelé obrátí proti sobě,“ řekl čaroděj tiše. „Když mladý nadějný student zabije druhého. Taková tragédie.“
V ten moment jsem věděl, že na tom, jak rychle budu utíkat, závisí můj život.


Měl jsem zůstat někde, kde jsou lidi, jenomže když se mi nepodařilo setřást Filipa dokonce ani v metru, zamířil jsem automaticky přes Jinonice k Prokopáku. Nechápu, jak jsem se mohl dopustit takový chyby. Ve městě se Filip proměňoval málokdy, zato teď jsem měl v patách šelmu.
Šelmu, který koluje tělem krev psodlaků – a co je psodlak jinýho než malinko ochočenej vlkodlak? – smíchaná s krví liškomágů, kteří jsou podle všeho ještě nebezpečnější.
Čaroděj musel něco udělat i s Filipovým tělem, kromě toho, že se totálně zmocnil jeho mysli. Stín, kterej se za mnou žene, je mnohem větší než ten liščí pejsek, v jakýho se Filip normálně proměňuje. Oči mu svítí krvavě rudou.
Už je blízko. Proměnil se do lidský podoby, aby po mně mohl házet rozžhavený kameny, ale vyje a vrčí pořád jako zvíře. Stojím na kraji útesu, za zády mám jenom tmu, už nemám kam uhnout a kameny sviští kolem mě. Nebude to dlouho trvat a srazí mě do hloubky. Protože i když mě zatím netrefil, určitě to dokáže. Filip to s kameny umí.
Filip to s kameny umí. Ale ještě mě netrefil, takže...
Snažím se zachytit myšlenku, která se usilovně prodírá chaosem v mý hlavě.
Takže mě trefit nechce.
Čeká snad, že radši skočím sám? Asi mě přece jenom nechce zabít vlastní rukou. Vyhrknou mi slzy, protože když ho tak vidím, spoutanýho a zotročenýho cizí vůlí, jak se pořád ještě snaží vzdorovat, připadá mi hrozně statečnej a je mi ho strašně líto.
Couvnu ještě kousek ke kraji. Dobře to už dopadnout nemůže a já fakt chci Filipovi pomoct, aby mě nemusel srazit sám.
Hlavou mi prolítne obraz mámy, táty a ségry. Mám je moc rád. Chtěl bych jim to ještě říct.
A pak do mě jeden z kamenů prudce udeří. Zapotácím se a padám.
Dopředu.


Pírko, ty vole!“
Filip se nade mnou naklání a drmolí jakási zaklínadla, který mi přijdou dost nesmyslný.
Dobrý,“ řeknu malátně. „To stačí.“
Ty vole,“ opakuje s úlevou a dosedne vedle mě. „Jsi v pořádku?“
Nejsem. Pálí mě tváře, protože mi Filip před chvílí vrazil pár facek. Taky mě bolí v zádech, kam mě trefil kámen, kterej hodil vedle mě a pak ho otočil do protisměru, aby mě dostal od propasti. Filipovo oblíbený kousky.
A především nejsem v pořádku proto, že se hrozně stydím.
Takže mě dostal.“
Jo,“ kejvne Filip. „Nejdřív jsi mu začal vyprávět o tom, co jsme zač a proč ho sledujeme, a potom ses zčistajasna otočil a pádil pryč, že jsem ti sotva stačil.“
Honil jsi mě.“
Těžko jsem tě mohl nechat samotnýho, v takovým stavu. Hele, vážně už jsi v pohodě?“
Jasně.“ Hlava se mi rychle pročišťuje. Něco pomohlo, facky nebo pád na obličej, možná i ty zaklínadla. Nebo se kouzlo prostě vyčerpalo.
Volal jsem na tebe, ale bylo to úplně marný.“
Já slyšel jenom vrčení. A vytí.“
Nikdy nevyju,“ poznamená dotčeně Filip.
Ty kameny, cos po mě házel...“
Neházel jsem je po tobě, Pírko. To už bys byl mrtvej. Doufal jsem, že ti to dojde.“
Taky došlo. Ale... nebyly žhavý, že ne?“
Vstane a natáhne ke mně ruku. „Nebyly. Sorry, ale na rozžhavování kamenů jsem vážně neměl čas. Tak pojď, je pozdě. Rodičovstvo už určitě šílí.“
Zas bude průšvih.“
To si piš.“



Na zamčení do sklepa nakonec nedošlo. Nejdřív nás vyslýchali na Vyšehradě, pak nás poslali domů a o dva dny později jsme tam museli zas. Tentokrát ne do vyšetřovací místnosti, ale do pěknýho konferenčního sálku. Bylo tam docela plno, mezi jinejma seděl za stolem taky profesor Pasr z Budče a celkem přátelsky se s námi pozdravil. Zato Dmýšek na nás vrhal stejně temný pohledy jako obvykle.
Profesor nám předvedl věc, nad kterou v Budči nejspíš strávilo několik čarodějů ty dva dny i dvě noci.
Bez tohoto je zatčení zřejmě nemožné.“
Ne že bychom to nezkoušeli,“ zabručel Dmýšek. „Jenže se k němu nikdo nedostal tak blízko, aby to použil.“
Vypadalo to jako cár husté stříbřité mlhy protkané barevnými krůpějemi.
Stříbro?“ hádal Filip.
Taky. A ametysty, opál, beryl a pár dalších. Přídavná kouzla a celkové odstínění. Říkáme tomu mentální síť. Hodit na hlavu a zatknout, jednoduché.“
Co je na tom jednoduchého, když k sobě nikoho nepustí?“ namítl jsem. „Budete to po něm zdálky házet?“
Předpokládáme, že někoho k sobě pustí,“ odpověděl Dmýšek odměřeně. Asi mu nebylo po chuti, že se vůbec odvažuju promluvit. „Kdyby to nevyšlo, tak na něj prostě vyrazí zásahová jednotka. Ale byl bych šťastnější, kdyby k tomu nemuselo dojít.“
Proč?“ zajímal se profesor Pasr.
Dmýšek vzdychl. „Kdyby se mu podařilo obrátit proti sobě vycvičené a ozbrojené čaroděje... na veřejném místě a mezi lidmi...“
Všichni zúčastnění chápavě přikývli. To by byla mela, o kterou nestál nikdo.
Když shrnu dosavadní výsledky vyšetřování,“ nasadil Dmýšek přednáškový tón, „je jasné, že podezřelý si dokáže krátkodobě podmanit mysl nejen obyčejných, ale i zkušených čarodějů, včetně zvěromágů...“
Ale ne psodlaků,“ špitl ke mně Filip.
Jenomže nešpital dost tiše. Dmýšek do něj zapíchl oči a Filipův táta povzdychl. „Ale jo, psodlaků taky.“
Vypadal přitom trochu zahanbeně, což jsem naprosto chápal.
Včetně zvěromágů a psodlaků,“ pokračoval Dmýšek. „Máme do činění s působením černé magie, propracované a vytrénované, nicméně používané zcela chaoticky a bez zřejmého účelu. Došli jsme k závěru, že podezřelý je schopen manipulovat s každou bytostí kromě jediné, jejíž původ je tak unikátní, že schopnost podezřelého ovládnout mysl natolik neobvyklou selhala. Budeme-li mít štěstí, selže znovu. Je to ovšem jenom teorie – teorie, kterou vyzkoušíme. Pokud ovšem dotyčný bude souhlasit.“
Filip na židli doslova nadskakoval netrpělivostí. „Fakt by mě zajímalo, kdo to jako má bejt?“ prohodil tím svým ne tak úplně tichým šepotem.
Tak schválně, kdo myslíš?“ sykl jsem.
Když si konečně všiml, že se pohledy všech v místnosti soustředí na něj, zrudnul jako rajský jablíčko.


Šlapali jsme z Vyšehradu do Řep pěšky, jako vždycky, když chceme něco probrat.
Prej jedinečná a unikátní bytost!“ Filip podrážděně nakopl pomačkanou plechovku, která se válela na chodníku.
Honza, jeho táta, ji zvedl a spořádaně odhodil do koše. „Nemáš proč se vztekat,“ poznamenal. „Vlastně je to pravda. Nikdo jiný jako ty nejspíš na celém světě neexistuje.“
Táhlo mi hlavou, že je to fakt zvláštní, bejt jedinej svýho druhu. Dcery vznešenejch liškomágskejch rodů se holt nespouštějí se sympatickými, ale společensky opovrhovanými psodlaky každej den.
Nemusíš to dělat, jestli nechceš,“ řekl Filipovi táta.
O to nejde. Ale co když to nevyjde? Co když mě ovládne taky? A poštve mě třeba... třeba proti tobě?“
Kdyby na to došlo, bude tam dost lidí, aby tě zastavili,“ uklidňoval ho Honza. „Poradí si s tebou a neboj, neublíží ti.“
S Filipem si poradí, protože je jenom kluk a student, ne ozbrojený a vycvičený čaroděj, napadlo mě. Proto se Dmýšek odváží riskovat.
Strašně jsem si přál, aby to vyšlo. A aby Filip nemusel zažít to, co jsem zažil já.

Před polednem se do knihkupectví na Andělu nahrnula taková horda lidí, že zákazníci, kteří do té doby poklidně bloumali mezi regály, odešli raději jinam. Alespoň většina z nich. Ti, kteří zůstali, najednou zjistili, že se kolem nich srotily hloučky ramenatých mužů. Před pokladnama se utvořily fronty. Otrávené prodavačky ani v nejmenším netušily, že se je právě chrání vlastními těly kouzelnická policie.
Čaroděj ve světlým obleku stál na svým oblíbeným místě u stojanu s kuchařkami a pozoroval ten cvrkot. Tentokrát se usmíval skoro nadšeně. Kolem něj bylo prázdnej kruh o průměru nejmíň deset metrů a on se tvářil, jako že se nemůže dočkat, až do něj někdo vleze. Jenomže když se z davu najednou vyloupl Filip a zamířil k němu, úsměv na tváři ztuhl.
Musíš být rychlý a nedat mu šanci něco podniknout,“ instruoval Filipa Dmýšek, než jsme do knihkupectví vtrhli. A Filip rychlej byl. Nakráčel k čaroději, slušně pozdravil a hodil mu stříbrnou síť na hlavu tak suverénně, jako by to dělal denně.
Čaroděj se ani nehnul. Dmýšek mu zaklapl na zádech pouta, dva policisté ho vyvedli ven a bylo po všem.
Ti obyčejní zákazníci, kteří v obchodě zbyli, ani nekoukali moc udiveně. Někteří dokonce zatleskali.
Co to mělo bejt?“ zeptala se jedna žena chlápka, který byl s ní.
Nějaká reklamní akce,“ odpověděl. „Asi vyšla nová detektivka.“


Po zbytek srpna jsme měli zaražený vycházky bez doprovodu. Kromě večerního běhání s Honzou a Arnem jsme se zdržovali doma, buď u Filipa nebo u nás, a kdykoliv byla příležitost, dotírali jsme na rodiče otázkama, co se s čarodějem děje a jak se případ vyvíjí.
Jenomže oni nám svorně odmítali cokoliv prozradit. „Pro vás dva je lepší, když toho víte co nejmíň,“ prohlašoval Honza a pečlivě zavíral dveře, kdykoliv přes studnu mluvil s Dmýškem.
Potom začala škola, my se vrátili do Budče a zjistili jsme, že profesor Pasr je mnohem milosrdnější než naši rodiče, aspoň co se podávání informací týče. Dokonce si nás pozval do svýho kabinetu, aby nám všechno vyložil.
Po předběžném soudním jednání jsme ho měli čtrnáct dní tady. Na pozorování.“
Takže neskončil ve vězení?“ vykulil oči Filip.
Ještě pořád je ve vyšetřování, v současnosti v jednom zařízení ve Švýcarsku, ale ne, do vězení zřejmě nepůjde. Nemá to v hlavě v pořádku.“ Poklepal na složku, kterou měl před sebou na stole. „Studoval tady, asi před dvaceti lety. Veliký talent, ale vždycky byl tak trochu mimo.“
Trochu mimo je v Budči každý,“ neudržel jsem se.
Profesor se usmál. „To máš pravdu. Dobrá, tak tenhle student byl hodně mimo. Měl skvělé výsledky, ale nakonec studium nedokončil. Nějaký čas se živil opravami amuletů a potom zmizel. Vydal se na cesty, pobýval hlavně v Rumunsku, v Rusku a v Indii – možná i leckde jinde, ale paměť má proděravělou jak ementál. Přičichl k černé magii a objevil v sobě neobyčejně silnou schopnost ovlivňování. Kdyby se mu věnoval nějaký učitel, mohl se stát velkým mágem – a velice nebezpečným mágem. Jenomže on prostě experimentoval, nejenom s druhými, ale i sám se sebou. Znovu a znovu zkoušel natahovat hranice svých možností. Možná víte, že živelně prováděná černá magie dříve či později zničí svého nositele.“
Odmlčel se a pak zamyšleně dodal: „Soustředěná černá magie vlastně taky... jenže ta mívá navíc hrozné následky pro okolí, zatímco tady naštěstí nebyly škody tak veliké.“
No, Pírka to málem stálo život,“ zamračil se Filip. „Když už je řeč o škodách...“
Dopadlo to dobře,“ skočil jsem mu do řeči. „Co s ním teda vlastně bylo? Působil hrozně sebejistě.“
Měli byste ho vidět tady. Propadal záchvatům pláče a naprostého zoufalství, kdykoliv jsme se pokoušeli zbavit ho té mentální sítě. Nakonec jsme mu ji museli nechat. Nosil ji omotanou kolem hlavy jako turban a tvrdil že jedině s ní může být sám sebou a nemusí se prodírat do hlavy jiným lidem. A možná to tak opravdu je. To nutkání je v něm tak silné, že to vypadá jako druh jakési závislosti. Ale to už je na švýcarských léčitelích, aby si s ním poradili. Kdyby ne – no, pořád má tu síť s sebou.“
To už je druhej člověk s pošramoceným mozkem, kterej se mě pokusil zabít,“ prohodil jsem.
To je pravda,“ řekl Filip. „Máš na ně štěstí.“
Nebo mají oni smůlu na tebe,“ dodal profesor. „Na vás oba.“
Rozesmáli se, ale já se k jejich smíchu nepřidal. Ani na jednom z těch případů nebylo nic veselýho a myslím, že ani jeden z těch dvou mužů nedělal to, co by dělal, kdyby měl rozum v pořádku.
Měl jsem v živý paměti, jak jsem prchal před Filipem, jak mi oči i uši lhaly – a přitom všechno vypadalo tak strašně skutečně. Vytí a vrčení, Filipovy rudý oči, žhavý kameny, který kolem mě lítaly.
Věřím, že neodolatelný nutkání usměvavýho čaroděje lézt do hlavy druhejm mohlo bejt stejně věrohodný. Zrovna tak jako ten chlápek, kterej se mě loni v létě pokusil pohřbít, byl skálopevně přesvědčenej, že mi vlastně pomáhá.
Moje tělo měří jenom něco přes metr a většina lidí si o mě nemyslí, že jsem v běžným smyslu normální. Jenomže smysly, který ukazujou svět, jakej opravdu je, a mozek, kterej si s tím poradí, to není nic samozřejmýho. A já jsem vděčnej, že to, co mám v hlavě, víceméně normální je.































1 komentář:

kopapaka řekl(a)...

Nádhera...
Čteno (no jako obvykle) se zatajeným dechem...
kopapaka